Stojka I. aneb vidět svět z jiné perspektivy

Přemýšlel jsi někdy, jaké je to vidět svět vzhůru nohama, že ne? A nechtěl by si to na okamžik zkusit?

V poslední době mám radost z jedné věci - že se lidé začínají hýbat stále víc a víc. Spektrum lidí, se kterými se mohu bavit o různých pohybových aktivitách se neustále rozrůstá a to je jenom dobře.

Já sám jsem rád, že jsem začal s jednou věcí, a to je balancování na rukou. Neberu to jako cvičení, neberu to jako tréning, beru to jako disciplínu - jako umění, umění ovládat své tělo v pozici, která se pro spoustu lidí může jevit jako naprosto nepřirozená, ale v mých očích se jedná o naprosto přirozenou pozici a přirozený pohyb - stejně jako dřep, chůze nebo cokoliv jiného. Jistě, máme přece nohy, tělo je nastaveno je používat na chůzi, stání apod - co se ale stane, když tuto pozici převrátíme, jaký dopad to bude mít na páteř, ramena, zápěstí nebo způsob myšlení? Lidé většinou žijí ve světě, který vidí před sebou, to je jejich jediná realita. Schválně se můžeš zamyslet kdy jsi se naposledy zaklonil, pořádně ohnul páteř nebo zvedl propnuté ruce nad hlavu a vykonával s nimi nějaký pohyb, tohle jsou všechno věci, které lidé už téměř nedělají - a když je udělají, tak se druhý den nemůžou ani pohnout.

Se stojkou jsem experimentoval už několik let, ovšem jsem ji nikdy vůbec nerozuměl a nesnažil jsem se pochopit základní principy, kombinace těchto nedostatků mi neumožňovala žádný postup, proto jsem ji na téměř dva roky úplně opustil a spokojil se ze závěrem "Michal prostě nemáš talent" - slovo talent si zapamatujte, zmíním o něm pár slov.

Psal se Říjen/2014 a já se dal do plnění Ido Portál hanging challenge - tedy výzvy, kterou publikoval Ido někdy o prázdninách toho roku, která měla celkem dost jednoduché pravidla, ale o to těžší provedeni. Viset na čemkoliv 7 minut v průběhu dne po dobu 30 dní bez vynechání jediného dne. Při jednom takovém visu na kruzích v Golds gymu, jsem si všiml krásné bílé stěny, která byla předemnou a vzpomněl jsem si na Idovu památnou větu "Let them dirty the walls motherfuckers". A v téhle větě, byl napsán celý plán. Takže v Říjnu roku 2014 začala moje cesta do svět balancování na rukou.

Ovšem tentokrát, jsem chtěl dosáhnout výsledků za každou cenu, nechtěl jsem stát ve stojce křivý jako banán, proto jsem se hodně začal zajímat o lidi, kteří o tomto tématu zaručené něco ví, Ido,Yuri, Yuval, sledoval jejich videa, četl jejich blogy ale hlavně a to bylo na tom nejdůležitější, každý den jsem získané informace převáděl do praxe. Po zhruba třech měsících, jsem začal chápat základní principy balancování, jakou funkci má loket, jakou rameno a co je potřeba dělat s prsty a zápěstím.

Pokud bych mel shrnout , co vše mi stojka vzala a mi dala - tak mě i hned napadne několik věcí. Když jsem poprvé začal s balancováním, nejtěžší pro mě bylo, naučit se vnímat tělo jinak, cítit na rukou stejné pocity jako na nohou, toto zabralo několik měsíců, avšak ukázalo se to jako naprosto klíčové, Dospěl jsem k závěru že mezi prsty na nohou a na rukou, mezi kotníkem a zápěstím, mezi kolenem a lokty a rameny a kyčli je z hlediska pohybu velmi málo rozdílů a to co lze aplikovat na chůzi či stání, lze aplikovat na stojku. Naučil jsem se věcí, o kterých jsem předtím nikdy neslyšel jako protažení svalu předloktí, ramen, posílení mezilopatkovych svalů apod. Naučil jsem se klidněji dýchat v situaci, kde se musím maximálně soustředit. Ale toto vše by bylo ničím, pokud by stojka nenaučila nic nového mou mysl. - uvědomil jsem si - že pokud něco chci, musím na tom pracovat několikrát denně, odstranit všechny věci, které mě limitují a odrazují setrvat na cestě kterou jsem si vybral. Překonávat všechny přezky a i když tisíckrát spadnu, tak přesto to budu zkoušet znovu a znovu.

Jaké úrovně jsem za rok a půl dosáhnul? Řekl bych že svým samostudiem jsem dosáhnul na tu maximální možnou, vzhledem k času a úsilí, které jsem do toho dal. Dokažu stát v decentně rovné stojce přes minutu a půl, dokážu udělat několik variant výtlaku do stojky přes propnute ruce apod, co se týče balancování tak se pořád stále považuji za začátečníka a v dohledné době se na tom určitě nic měnit nebude. Nicméně si myslím, že dokážu dobře nasměrovat lidí, kteří právě začínají - několik z nich jsem už dokázal naučit balancovat v rozmezí 20 sekund až minutu, v přibližné 3x kratším časovém úseku, než jsem se to naučil sám. Pro ukázku přikládám moje nejnovější video, na kterém demonstrují mé základy, tedy prvky, které udělám kdykoliv a kdekoliv.

Takže pokud máš otázku, nebo by jsi chtěl pomoci, neboj se napsat. Na závěr několik postřehů, které jsem zaznamenal jako časté chyby začátečníků.

Začátečníci - velmi často dělají jednu chybu a tou chybou je, že se neustále snaží přijít na něco perfektního, někteří si po čase uvědomí, že nikdy nic perfektního neexistuje, všem na své pro a proti. Ti ostatní si to buď uvědomí později a nebo nikdy a potom právě svůj styl prodávají jako nejlepší a jedinečný...jak hloupé a naivní.... Začátečníci také velmi často očekávají rychlý pokrok a jsou zklamáni, když se věci nedaří tak jak je plánovali - ale právě selhání a neustále zkoušení je to co dělá věci zajímavými, a Váš odolnějšími - ať se jedná o stojky nebo o cokoliv jiného. Právě ta cesta je na tom to krásné, poznávání nových věcí a směřování za svým cílem pokud se bavíme o stojkách tak radost z každé další sekundy je tím správným důvodem proč pokračovat. Na této úrovni bych rozhodně doporučil netříštit Vaše zájmy do mnoho různých směrů, neznažit se o spoustu věcí najednou, pro začátek bude stačit, když se budete učit pouze stát na rukou co nejdelší čas žádné další pohyby, prostě jen stání - neřešte jestli stojíte rovné, jestli máte propnuté špičky, prostě jenom stůjte, a vnímejte své tělo. A v neposlední řadě, přijmete s pokorou kritiku od lepších lidí, než jste vy sami - pokud jsou lepší, tak Vám určitě nebudou chtít uškodit, ale poradit.

Pokud se Vám můj článek líbil, prosím podpořte mě sdílením, bude to pro mě dostatečná motivace psát dále.

https://www.facebook.com/michalsoporCZ/

https://www.instagram.com/michalsopor/

Ta naše povaha česká

Vždy, když potkám nového člověka, dříve nebo později se mě zeptá - Hele Michale, odkud jsi? Podle věku toho, kdo se mě táže, vážím odpověď - mladším lidem odpovídám Česko a starším Československo - jsem přece poslední poslední generace dětí federace, tak proč ne? Většinou se setkám s údivem, protože jsem první Čech, kterého kdy potkali, zájem lidí o mou zem, je někdy až dech beroucí, chtějí vědět všechno, ptají se na věci o kterých jsem nikdy sám jako Čech nepřemýšlel a chtěli by zkusit věci, které jsem já nikdy nedokázal ocenit. Toto mě donutilo se zamyslet, proč mladí lidé včetně mě, kteří v Česku žijí, se snaží dostat se pryč. Pokud bych se zamyslel, jaký jsem byl já a jaké byly mé důvody, tak bych se shrnul jen do pár slov - nevědomost, hloupost, přehnaná sebedůvěra ve vlastní zkušenosti. Většina lidí na střední škole, začne přemýšlet co se svým životem dále podniknout, málokdo má to štěstí že v patnácti letech přesně ví jakou střední školu si vybrat a má o svém životě jasno. Většina si vybírá školu, podle toho jak chtějí rodiče, jak daleko je od jejich domova a vzdálenosti do oblíbené hospody. A právě od spousty těch s blížícím se konce školního roku, dostávám jak na Facebook ale více na Instagram zprávy typu "Hele Michale, chtěl bych se taky koupat v prosinci v oceánu, doma mě to štve a chci odsud odjet" Dlouho jsem přemýšlel, jak na takové zprávy reagovat nebo nereagovat. Nakonec jsem si řekl, že nejlepší je říct celou pravdu, i když je někdy horká a lidé ji nechtějí slyšet. To co budu popisovat, budou pouze mé osobní zkušenosti a poznatky, které se ve mě hromadí během mého života v LA, ale jelikož znám spoustu lidí, žijících po celých Spojených státech se stejným nebo podobným názorem, tak si troufám říct, že se moje myšlenky ubírají správným směrem.

Už jste se někdy zamysleli nad tím, že příčinou Vaší touhy opustit svět, který znáte jste vy sami? Zkusili jste někdy vypnout televizi, zahodit noviny a jen tak jít ven a vidět ty ostatní krásy, které Vám naše zem nabízí? Místo toho nadávání, jak je všechno na nic, že Prezident je opět nalitý apod. Zkusili jste být hrdí na sebe a svou práci? Pyšní na svou rodinu? Zkusili jste pomoci ostatním být lepšími? Tohle jsou hodnoty, které mají význam. Já sám jsem si je uvědomil pozdě, ale lépe pozdě než nikdy. Proto teď radím spoustě začínajících lidí se cvičením, točím videa apod. Pokud dokážeš změnit k lepšímu být jen jednoho člověka, tak to má smysl. Nebudu Vám lhát, jak je tady všechno super, prostě všechno má plusy a minusy.

Až uvidíš, jak funguje americké školství a zdravotní systém tak budeš asi hodně překvapen.

Jistě sedět v prosinci v restauraci na Malibu, ochutnávat sklenici vína a sledovat západ slunce je úžasný pocit, zvlášť když jste z hornického města a jste tak nějak předurčen na práci v průmyslu, a najednou sedíte na druhé straně Země a přemýšlíte jak se to vše seběhlo. Nicméně všechno má svůj cenu a i v tomto případě je zde několik háčků, a záleží na každém, jak si s nimi dokáže poradit.

Co se USA týče, tak je třeba si uvědomit, že nejde jenom tak odjet a hotovo - není to jako v rámci Evropské unie, kde můžete být vysmátí, jak dlouho kde chcete. V Spojených státech veškerý administrativní proces trvá neskutečně dlouho, stojí spoustu peněz a pokud nejste jiní než ostatní lidé okolo Vás, tak na to rovnou zapomeňte. Pokud děláte něco co nedělá nikdo okolo Vás, tak určitě šanci máte, takových lidí, je ale opravdu jenom par. Nejhorší je být průměr, každý před Vámi upřednostní američana. Ať chcete nebo nechcete, vždy budete pro Američany jiní. Budete prostě přivandrovalec. Svou práci, disciplínou, ledovou chladnosti a vůli vytrvat si můžete zasloužit místo mezi nimi, ale trvá to dlouho, člověk musí být schopen příjmat rány a pokaždé vstát, nikdy nezůstat dole.

Další, věc kterou si spousta lidí, kteří sní o životě v USA vůbec neuvědomují a nejde se na ni připravit je neskutečná samota, jsou zde lidé z celého světa, ale jenom málo ze světa, kteří znáte. Ne že by byl problém si najít známé a přátele, to vůbec. Ale najít lidi s českou mentalitou, cítit se více jako doma, to trvá opravdu dlouho. Někdo může namítnou, že lidé jsou lidé, že je jedno odkud jste. Nesouhlasím - dlouho jsem si to snažil myslet, ale bohužel není to pravda. Znám lidí z celého světa asiaty, černochy, bělochy, hispánce, chodil jsem s japonkou, ale prostě česká mentalita je něčím specifická a český humor nenahraditelný. Trvalo mi téměř tři roky si toto uvědomit, impusem mi byla cesta do New Yorku, kde jsem se potkal s mou skvělou kamarádkou z Karviné a po dvou letech jsem mohl mluvit čtyři dny pouze v češtině - toto mě dost změnilo, znovu jsem měl možnost poznat, jaky je čeština krásný jazyk, jak si toho máme spoustu co říci (#7) a jak moc se to liší od konverzace s američankou. Bylo to jako být znovu doma, Češi, které znám v LA už jsou poznamenání americkým stylem života a není to to samé. Vůbec to neznamená, že Češi jsou lepší nebo horší než ostatní lidé z celého světa, jenom jsme prostě jiní - každý národ je jiný, společně dokáži vycházet, ale v některých věcech prostě bude vždy rozdíl.

Zajímavá zkušenost bylo sledování Pelíšku s anglickými titulky s američankou - i když rozumí slovům tak přesto nechápe jejich význam, nerozumí tomu proč má Kodet na baretu vyznamenání za chrabrost, proč nemůžete navštívit přátelé v Rakousku a co pro českou svobodu znamenali letci v Anglii. Toto vše je část naší historie, část naší kultury, která tvoří nás samotné - proto nikdy nemůže úplně rozumět ani Vám.

Život v zahraničí, bez fyzického kontaktu k lidem, které máš rád má nicméně i dost výhod. Po čase zjistíš, že máma, která ti říkala aby jsi se ve škole lépe učil to s tebou myslela dobře vzhledem k svým znalostem a přesvědčení, že bracha, který tě nechtěl pustit na počítač zase nebyl až tak špatný a babička, která chtěl aby jsi zašel dědovi zapálit svíčku na hrob zase po tobě nechtěla tak moc.

Pokud se chceš naučit samostatnosti, disciplíně naučit se řešit sám životní situace tak rozhodně doporučuji vyletět do světa - naučit se jazyk, poznat nové lidi a kulturu, prostě vidět svět v jiné barvě. Ale nikdy nezapomeň odkud jsi, kde jsi se naučil číst a psát - kdo tě učil chodit a psal s tebou první domácí úkol. Nespokojenost je jedna věc a člověk by pořád měl mít snahu být lepší, zlepšovat se posouvat se dopředu, ale je taky třeba vážit, věcí které už má - většinou si to uvědomí, až když o ně přijde. #7

Až v Los Angeles jsem si uvědomil, co pro mě znamená rodina, vlast a přátele.

Michal Šopor
https://www.facebook.com/michalsoporCZ
https://www.instagram.com/michalsopor/